Mym narodum!

Ne, nevyhlasuju valku, nezastrelili nejakeho novodobeho franze ferdinanda a ani zadnou vyznamnou zpravu nemam; proste se mi chce Vam, mym vernym (je vas, co to ctou, asi sedm, coz je sedmkrat vetsi cislo nez jsem ve svych nejdivocejsich snech cekala), neco sdelit, ani nevim co, proste tak nejak neco napisu, co mi prijde pod prsty.

Byla jsem ve Whithworth Art Gallery na vystave novodobeho Textile Art - docela zajimave, soustredilo se to na umelce z pobalti, takze vetsina del byla o vztahu lotysska (Lotysi prevazovali) k sovetskemu svazu. Nektera dila byla vskutku osvezujici, treba stary ubrus, na kterem byly pokrcene uterky usporadane do obrysu cloveka, znazornujici "progresivnost lotysskeho textilniho umeni" ("ekonomicka nestabilita zeme ma jeden pozitivni ucinek - mozna nemame tolik prostredku, zato mame ale netradicni, objevny a nonkonformi pristup k umeni"), nebo stary koberec, na kterem byl obrys cloveka pro zmenu namalovan ("snaha distancovat se od regulativniho sovetskeho 'umeni'"). Krome pobalti tam byly nektere veci vazne zajimave, napriklad malirka z izraele, co namalovala na kus platna sve vnimani zdi, oddelujici izrael od palestiny; a opravdu se ji na tom "kusu hadru" povedlo prenest takovou... no, rozpolcenost, strach, na druhou stranu je to zed, co ji v zasade chrani, no proste vazne zajimave.

Docetla jsem vsechny knizky, co mi vedle postele lezely na hromade "k precteni", tri posledni byl Nick Hornby, Long Way Down (ano, ja vim, brak, knihy pro nevzdelane stavebni delniky, povl atd., ale bylo to vazne vtipne!), Murakamiho Hard boiled Wonderland and the End of the world, coz bylo proste UZASNE, jsem ochotna memu neoblibenemu japonsku priznat jeden pozitivni bod, a to prave murakamiho. Pokud nemate nekdo co cist, tak jednoznacne doporucuju, pripadne rada pujcim, je to neco mezi psychologicko-filosofickym zamyslenim o vedomi a historkou japonskeho jamese bonda riznuteho cyberpunkem, od treti stranky jsem se od toho nemohla odtrhnout a zaradilo se to mezi knihy, u kterych jsem byla vazne smutna, ze maji jen 400 stranek. No a nakonec jsem si dala posledniho Kohouta - ja ho jako spisovatele rada moc nemam, vlastne k tomu ani neni poradny duvod, ale proste mi nejak nesedne. Smycka je celkem kratka, poslala mi ji mama s komentarem "bylo mi z te knihy blbe" a ja to muzu jen potvrdit, chtelo se mi z toho doslova zvracet. Kniha je o "dobrovolnem" slouceni KSC a Socialni demokracie v roce 48, tri hlavni hrdinove, Felix Fischer, vyznamny socialni demokrat, jeho manzelka Kamila Nosticzova, znama herecka, a mlady komunisticky basnik Jan Soukup. Na pozadi vztahu mezi nimi (dva chlapi a jedna zenska, asi neni tezke uhadnout, kdo kdy s kym a jak) jsou vylicene komunisticke praktiky a manipulace, kdyz "potrebuji" Fischeruv souhlas se sloucenim SD a KSC. Soukup jako mlady komunista vstoupi do STB a ma na starost Fischera presvedcit, teda aspon tomu veri; zvlastni je, ze az do konce predposledni kapitoly neni na Soukupovi ani naznak nejakeho... moralniho kolisani rekneme, clovek doufa, ze to dopadne tak, jak by chtel, aby to dopadlo (to jsou ty hollywoodske romanticke komedie, jeden je navykly, ze vsechno konci stastne); ovsem pri scene u soudu se vsechno zlomi v zasade ve vterine, mela jsem z toho husi kuzi. A prave posledni kapitola je ta, ze ktere by clovek proste blil, stastny zivot cloveka, co vedome zabil dva lidi, zrekl se vseho, o cem psal sve basne, nemel dost odvahy rict "ne"; aby pak mohl vubec zit, zaprel svoje svedomi a vzpominky... fuj, jeste ted je mi z toho blbe. Nejhorsi na tom je, ze takhle to vazne bylo. Stredovek byl takovy hezky, jasny - ses francouz, ja jsem anglican, kde mam kord, jdu te zabit, och, nekdo mi nasypal do vina jed, to byl urcite nejaky ital, umiram, sbohem. Intrikovalo se vzdycky, ale stejne mam dojem, ze az dvacate stoleti udelalo z lidi svine. No proste, pokud mate nekdo presprilis optimistickou naladu a nahled na svet, prectete si tohle - sice jsem tady uz tu pointu vyzradila, ale stejne ji clovek tusi, a vazne to za to stoji.

No, ale teda protoze mi dosly penize a nemuzu tim padem navstivit sve oblibene knihkupectvi se zrzavym knihkupcem v mem veku, co taky miluje murakamiho, vrhla jsem se do skolni knihovny na regal s anglickou literaturou a zacinam cist klasiky. Teda pujcila jsem si zatim jen Pride and Prejudice, o cemz jsem slysela, ze je to strasna nuda, ale po triceti strankach mi to tak vubec neprijde, Elisabeth vypada sympaticky a Darcy, popsany jako nejnamyslenejsi previt celeho spojeneho kralovstvi, je zamilovanihodny uz od prvni stranky. Tak uvidim, jak se muj vztah k Austenove vyvine.

No, co dal... novou sousedku jsem uz potkala, vypada docela mile, dokonce ma dneska vypnute radio, takze prozatim lezi valecna hudebni sekera porad zakopana.

Ode dneska za tyden uz budu moct rict "zitra budu doma!" Musi se nechat, ze jsem strasne nesamostatne decko, protoze se do prahy/breclavi/stredni evropy tesim uplne neuveritelne, ja vim, ze je to naprosto necool, protoze bych mela plakat, ze cele prazdniny nebudu moct parit v mistnich in free cool klubech, ale ja se proste tesim na rodice, babicku, kocky, prahu, tramvaje, hospody, staropramen, intelektualni kavarny, do kterych se tak nehodim, stromecek, peceni cukrovi, nedelni snidane, chaos na andelu, labute na vltave a na dyji, prazskou snehovou brecku, hromadu knizek a samozrejme na vas vsechny. Kurva ja asi uronim slzu. No, abych teda neskoncila takovym patetickym vykrikem do tmy, tak si jeste postezuju, ze jsem zase nachcipana, coz je nejaka moje tradice, vzdycky tyden predtim, nez jedu domu, se u me projevi priznaky nejake dosud neobjevene a zhoubne choroby, tentokrat je to uz ctyrdenni bolest hlavy, coz nevesti nic dobreho. Jenze pokud s tim pujdu k doktorovi, tak ten uz me do blazince definitivne posle (my mame takovy zvlastni vztah), takze radsi budu tise trpet. No, takze ted jdu tise trpet do postele s pychou a predsudkem; mym narodum preju hezke odpoledne.